Je 31. 7. Měla jsem si přivést doprovod, jenže Kuba je v Norsku a já nevím, koho jiného bych obtěžovala. Od půlnoci mám zakázáno jíst i pít, akorát prášek na tlak jsem směla zapít jen malým douškem vody. Kvůli velkým vedrům mám trochu strach, jak to bez pití tolik hodin vydržím. Naštěstí mám termín „už“ na 10 hodin dopoledne. Počítám s tím, že budu chvíli čekat (zpoždění je tu na denním pořádku), ale zákrok by neměl trvat dlouho. Bez doprovodu tam budu muset počkat dýl než ostatní, to se nedá nic dělat. Pak už budu moct i pít a jíst a na odpoledne se těším na čtenářský klub.
Nejvíc se samozřejmě bojím té hadičky do plic. Každý se bojí. V čekárně sedí samí postarší pánové, možná kuřáci. Nějak sem nepasuju, možná i proto, že tam jsem jediná sama. „Jaký to je?“ Ptá se jeden vystrašený čekatel pána, který to už má za sebou a hrozivě kašle do hory ubrousků. V tuhle chvíli ještě netuším, že za pár hodin budu kašlat úplně stejně. Nevím, jakou odpověď zvědavý pán čekal, ale kdo se moc ptá, moc se doví: „Hnusný! Chrlchchrrrlll chrlllchrl…“
Je poledne a já pořád čekám. Nakonec ani nemám žízeň, spíš jsem čím dál nervóznější. A taky čím dál radši, že si kvůli mému doprovodu nikdo „neodskočil“ z práce, protože bych měla strašně špatné svědomí. Čekání je doslova úmorné. Chvilkami hraju hry na mobilu, chvilkami jen tak čučím do prázdna. Občas přivezou nějaký naléhavý případ, ale ne zas tolik (podle mě), aby se to tak protáhlo. No, nedá se nic dělat.
Další, prosím
3 hodiny po svém termínu jdu na řadu. Nejdřív jsem se musela dušovat, že fakt nevadí, že nemám doprovod, protože mi tramvaj z nemocnice jede až před barák, navíc plicní oddělení stojí strašně blízko tramvajové zastávky. Tlak mi tradičně vylítl do nebes, ale vysvětluju, že to je u mě normální. Sestřička mi do žíly píchla kanylu, aby mi tam za chvíli pustili nějaký oblbovák, abych byla víc v pohodě, dělají to standardně.
Sympatický mladý doktor (sestřička byla taky moc příjemná) mi vysvětluje, že mi stříkne do krku takovou hnusnou vodičku, která mi to umrtví. Zaskočí mi při tom, protože mi to stříkne jakoby do „špatné“ dírky. Pak si mě vezmou na sál a tam mi provedou vyšetření kamerou v hadičce a taky minikleštičkami odeberou kousíček tkáně. Prý to vůbec nebolí. Chci jim věřit.
Jenže začínám vidět zrnitě a cítím, že něco není v pořádku. Možná už je to ten oblbovák do žíly? Ale ještě tam nemám nic napojeného, tak to je asi nesmysl? Že bych omdlívala? Seberu odvahu a ptám se doktorka: „A teď se mám ještě cítit normálně?“ Překvapeně odpoví, že ano. Takže asi omdlívám. Po krátké domluvě mi do připravené kanyly napojí kapačky kvůli hydrataci, sklopí křeslo doležata, hodí mi hadr na hlavu a nechají mě chvilku odpočívat.
Mezitím berou na řadu dalšího pána. Toho pro změnu křísili na sále. Asi si tu dost užijou. Já už jsem v pohodě, jenže je dost hodin a sestřička navrhuje, aby mě přeobjednali na jindy, až budu mít doprovod. Nééé, jen to ne. Jednak kdo ví, kdy by to bylo, jednak už tohle nechci znovu podstupovat. Přísahám, že to zvládnu. Akorát teda pro jistotu zřejmě upustili od toho oblbováku. No, budu to muset zvládnout bez něj.
Akce, Miku!
Vodička byla opravdu hnusná a ještě člověku zaskočí, ale dá se to přežít. Cítím, jak mi tuhne krk, špatně se mi polyká a mluvím jako robot. Teda hlas mám jako robot a jde to ztěžka. Nicméně hlavně, že už jdu na sál. Další komplikace je, že mám malou pusu a neotevřu ji tolik, aby mi mezi zuby zandali „násadku“ s otvorem pro hadičku. Nakonec jsme se domluvili, že mi dají jen takovou malou, která ale nezabraňuje skousnutí, tak mají strach zase oni, abych jim to omylem nepřekousla, to by byl malér.
První pokus o zasunutí se nezdařil. Přestože to nebolelo, dávicí reflex hadičku vypudil. Pan doktor vlídně zavelel, že tam teď půjdeme znovu a že už to provedeme. Zklidnila jsem dech a soustředila se. Nic jsem sice necítila, ale dělala jsem mentálně všechno pro to, abych byla v klidu. Sestřička s doktorem mě průběžně chválili a taky se domlouvali, co tam ještě udělají, znělo to fakt zvláštně, když člověk ví, že se vrtají v jeho těle. Ale brzy bylo po všem.
„Teď ještě musíme dostat všechnu vodu ven, my jsme vás vlastně tak trochu topili.“ Cítím velkou úlevu, že to mám za sebou a že to vlastně šlo hladce. Sedím na vozíčku v čekárně hned vedle dveří do ordinace, abych případně mohla zabouchat, kdyby se mi dělalo blbě. Nakonec to tak velká rezerva do konce ordinační doby nebyla, ale všechno se stihlo a já jsem v půl čtvrté v pořádku natolik, abych zvládla sama cestu domů.
Ještě v čekárně začínám strašidelně kašlat. Tak nějak z hloubky a podivným hlasem, jako ten pán na začátku. Jak mi to přichází k sobě (ještě bez toho slavného oblbováku), tak se to zhoršuje. Nemám problém dojet domů sama, spíš se bojím, abych se v tramvaji moc nerozkašlala, protože by mě nejspíš vyloučili z přepravy z obav před nějakou smrtelnou infekční chorobou. Naštěstí se mi to daří držet pod pokličkou.
Zákrokem to nekončí
Čím dál víc mě to bolí. Domů přicházím v čase, kdy jsem chtěla odpočinutá vyrazit na čtenářský klub. Jenže mi je blbě, takže ruším svou dnešní účast. Sedím na gauči a nevím, co mám dělat. Trochu jsem se najedla a napila, ale prostě je mi blbě. S touhle variantou jsem nepočítala. Myslela jsem, že nejhorší bude dopolední žízeň a strkání hadičky. Několik hodin prosedím na gauči, střídavě odpočívám, střídavě brečím a omlouvám se svým plicím za znásilnění. Samota nepomáhá.
Bohužel jsem si nevzpomněla na doporučení vzít si nějakou pastilku na kašel, že to pomůže zklidnit krk, nicméně večer už konečně cítím úlevu a ráno už mi je celkem dobře. Pochopila jsem, proč jsou senioři pověstní svými rozhovory o nemocech a lécích. Taky bych nejradši každému vyprávěla, co jsem právě prodělala. Jenže se zároveň ještě nechci pasovat do oné skupiny, tak radši mlčím.
V téhle době jsem ještě neměla moc zkušeností s vědomou všímavostí a soustředěním na dech. Trochu intuitivně jsem to aplikovala při zákroku, ale jednalo se o spontánní akt, ne zrovna vědomý přístup. I po zákroku jsem si mohla vzniklou depku ušetřit (nebo aspoň zmírnit) tím, že bych bývala klidně, soustředěně a vědomě dýchala a čekala, až to prostě přejde. Jenže tehdy jsem si na to vůbec nevzpomněla, nepatřilo to do mého běžného repertoáru. Tak jsem si to holt protrpěla…
Ještě jednou pod narkózou
Vyšetření nakonec nepřineslo úplně jasné výsledky a v říjnu jsem šla ještě jednou, tentokrát pod narkózou, aby mohli vzít větší vzorek a už mou diagnózu s konečností rozhodnout. Prošla jsem předoperačním vyšetřením a dostavila se do stejné ordinace.
Tentokrát jsem byla první na řadě a taky mě doprovázel Kuba, tak to bylo všechno jednodušší a rychlejší. Anestezioložka mi popřála pěkné sny, já si ještě stihla přát, abych se v pořádku probudila, nadechla jsem se z masky a ztratila pojem o světě. Až najednou jsem se probudila, zjistila, kde jsem a proč. Zaradovala jsem se, že žiju a že je po všem.
Ještě mě nechali trochu odpočinout, tak jsem si tam za plentou dospávala a při tom poslouchala, co říkají ostatní pacienti čekající na zákrok. „Vy se na mě usmíváte, ale to na mě neplatí – já to nepřežiju!“ A tak podobně. No, většina z nás tam s něčím bojovala a já byla šťastná, že to mám za sebou.
Pak jsem se vachrlatě přesunula na rentgen, oblékla a vyrazili jsme domů. Cítila jsem se mnohem líp než minule, i když to taky nebylo úplně terno. Večer jsem si vzala ten cucavec a ráno vyrazila do práce. Po dalším dni mě rozbolelo v krku a já se lekla, že jsem do toho chytla nějakou virózu. Zřejmě to ale byl ještě důsledek zákroku, vyspala jsem se z toho a bylo mi fajn.
Čeká tě bronchoskopie?
Bronchoskopické vyšetření není nic, na co by se člověk těšil. Někdy se to může trochu zkomplikovat, ale nutno uznat, že jsou horší věci a že se to dá přežít. Jestli tě to čeká, tak ti držím palce a věřím, že to zvládneš. Stejně jako já a spousta dalších vyplašených pacientů každý den. Hlavu vzhůru!
Pozn. neznám odborné termíny, jen laicky popisuju vlastní zkušenost…
